Příběhy

V naší nové rubrice s názvem Příběhy chceme psát o cestách ping-pongových životů lidí v našem klubu, ale také blízkém okolí. Často se vzájemně známe řadu let, ale kolik toho víme o svých kariérách? O tom, kdo s pingpongem kde začal?

Jako první jsme se rozhodli představit novou tvář našeho oddílu. Hráče prvoligového A týmu a zároveň hlavního trenéra mládeže – Jakuba Mertu. V květnu 2020, v době, kdy vše stálo kvůli koronavirové krizi, si vyslechl a zpracoval jeho příběh David Pozník.

K ping-pongu mě přivedl táta, protože jsem jako malý kluk lítal všude po venku.  Vlastně ani nevím, jak se to naskytlo, ale jednou jsme se šli podívat na ping-pong. Tenkrát byl ještě v Pardubicích takový malý oddíl Synthesia, který jsme měli docela blízko od baráku. Tam jsme se dostali a od začátku jsem si to zamiloval. Člověk byl sám za sebe. To mě asi na ping-pongu baví nejvíc, že ti nikdo nepomůže. Že se o to musíš porvat sám.

Měli jsme “štěstí”, že když mi bylo asi třináct, tak oddíl Synthesia Pardubice zanikl. Vzali nám tělocvičnu.

Jakub o svých začátcích

V Pardubicích pořád byly velký oddíly jako Tesla a Lokomotiva, který v tu dobu ještě chrlily mládež. Opravdu se tomu tam věnovaly. My jsme si na Synthesii chodili dvakrát v týdnu zahrát, ale o to víc jsem do toho byl zažranej. Táta ve svý práci zorganizoval, že koupili nějakej starej stůl a chodil si tam se mnou pinknout. Měl jsem venkovní stůl i na chatě, tam jsem hrál taky od rána do večera. I když foukal vítr.

Měli jsme “štěstí”, že když mi bylo asi třináct, tak oddíl Synthesia zanikl. Vzali nám tělocvičnu. Už ani nevím, kdo to domluvil, ale spojili jsme se s Teslou Pardubice. Najednou jsem se ve čtrnácti ocitnul na Tesle, kde nás ze začátku moc nechtěli. Byl to pro mě ale asi nejdůležitější moment v mojí hráčský kariéře.  Byla tam totiž možnost přístupu do haly každý den. A já v tu chvíli, i když tam nebyl žádný trenér, ani s námi nikdo z Tesly hrát nechtěl, trávil každej den v tělocvičně. Protože jsem chtěl. Hrál jsem prostě s každým, kdo tam byl.

Tam jsem se tak nějak zakousl a od těch čtrnácti nebo patnácti jsem cestou samouka hrál, co to šlo. A hodně brzo, někdy kolem patnáctin, jsem si udělal nejnižší trenérskou licenci – Licenci D, co už myslím ani neexistuje. Načerpal jsem tak první vědomosti a dostal se k nějakým materiálům. Zkrátka jsem zjistil, že vůbec existuje nějaké trénování, které opravdu někdo vede. Tehdy jsem se o to začal hrozně zajímat. Podle mě má spousta lidí to, že když si udělají trenérský kurz, tak ne jenom, že se naučí trénovat, ale pochopí i řadu věcí sám o sobě.

Když jsem v šestnácti hrál na Tesle, tak jsem nakoukl do divizního družstva, kde byla tenkrát neotřesitelná sestava. Pro mě to byli staří pánové, ale bylo jim kolem 45. Byl to Vláďa Kudýn, Bohdan Flídr, Honza Kudýn, Libor Pánek, Martin Melichar… Učil jsem se od nich, což bylo super. Hned jsem se tam tak nějak chytl, protože jsem prostě hrozně chtěl a trénoval jsem, oblíbili si mě.

Jako dítě jsem jezdil na republikový turnaje. Ti kluci, se kterýma jsem hrál, už dávno hráli ligový soutěže. Když byly ještě spojené kraje Pardubický a Hradecký, tak jsem vždycky patřil mezi 4 nejlepší ve své kategorii. Na téhle úrovni to většinou byla medailová umístění nebo tituly z krajských přeborů. Já ale vždycky chtěl něčeho dosáhnout na celostátním žebříčku.

Crha, Schwarzer, Plaček, Obešlo, … A tihle kluci taky tenkrát vozili medaile z mistrovství Evropy. To už dneska bohužel nemáme.

Jakub o těch nejlepších v jeho generaci

Nejvýše jsem byl asi poslední sezónu ve starších žácích, kdy jsem byl, myslím, na 14. místě, ale výš jsem se nikdy nedostal. Nakonec se mi s Davidem Jirsou jednou povedlo vyhrát republikový turnaj ve čtyřhře, což byl asi můj největší mládežnický úspěch.

Můj ročník 89 byl podle mě velmi silný. Je to i vidět dneska: Crha, Schwarzer, Plaček, Obešlo, … A tihle kluci taky tenkrát vozili medaile z mistrovství Evropy. To už dneska bohužel nemáme.

Na Tesle jsem byl do osmnácti, kdy jsem končil juniory a pak přemýšlel, co dál, protože v Pardubicích byla strašně uzavřená možnost, kde pokračovat. Zároveň jsem měl střídavý start do Lokomotivy Pardubice, kde bylo zase uzavřené prostředí 4-5 chlapů, kteří mezi sebe nikoho moc nepustili. I když jsem třeba pošilhával po jejich výkonnosti, tak to stále bylo jen o střídavém startu. Tenkrát tam hráli Tomáš Hájek, Míra Drvota, Martin Voženílek, Karel Bělohlav a bylo těžký se tam nějak dostat. A asi zpětně se jim ani nedivím. Jsem vděčný za to, že mi vůbec nějakou šanci dali. Od každýho z nich se člověk něco naučil.

Pořád jsem ale hledal, jestli bych někde ligu nemohl hrát stabilně, chtěl jsem se posouvat. A shodou okolností přes Petra Nastoupila, což je můj největší ping-pongovej kamarád, jsem se v devatenácti dostal do Ústí nad Orlicí, kde mě pan Čopián nechal hrát ligovou soutěž. Měli jsme cíl, že budeme hrát samí mladí kluci. Dostalo se to ale do momentu, že jsme byli po půlce úplně poslední bez jediného vítězství, tak jsme se rozhodli, že ve druhé půlce to zkusíme zachránit. Byla totiž ještě možnost vyhnout se přímému sestupu a hrát play-out.

Od druhé poloviny soutěže jsme tedy začali nastupovat já, Petr Nastoupil, pan Čopián a Martin Janák a nakonec jsme se v posledním kole dostali na předposlední místo a tím pádem do play-out. Pak to gradovalo tím, že jsme porazili Jihlavu a Pelhřimov a tím jsme se zachránili!

To bylo hezký.

Najednou jsem měl 60% úspěšnost ve 3. lize a už jsem tušil, že bych asi ligu mohl hrát stabilně.

Jelen vzal Felicii, co neměla technickou, kterou jsme jeli asi 4 hodiny do Vsetína, kde jsme ve třech vyhráli 10:8 a řádně to oslavili v místní restauraci.

Jakub o partě v Holicích

Navíc tenkrát kluci z Holic postoupili ze do 2. ligy. A díky tomu, že jsme se celej život znali, tak si mě vytáhli, abych šel k nim. Domluvili jsme se, že nás bude hrát 5. Tenkrát tam hrál Míra Zajíček, Martin Souček, Michal Jelínek a Zdenda Mádlo. Já byl výkonnostně nějaký 3.-5. hráč, takže jsme se střídali. Byli jsme celkem dobrá parta. Sešli jsme se vlastně všichni hráči skoro ve stejném věku a užívali si to, jezdili jsme na zápasy v pěti. Taky jsme se občas pohádali, ale to k tomu patřilo.

Tam jsme tenkrát žili z party.

Pamatuju si na jeden pěknej moment. Bylo to v závěru druhé sezóny, už jsme byli zachránění a poslední dvojkolo jsme jeli ven do Vsetína a Zlína. A samozřejmě nikdo nechtěl jet, protože to bylo na celej víkend a ne úplně zadarmo. Tenkrát jsme si sami platili úplně všechno, takže ubytování, jídlo a další. Jeli jsme nakonec ve třech. Neměli jsme ani auto. Jelen vzal Felicii, co neměla technickou, kterou jsme jeli asi 4 hodiny do Vsetína, kde jsme ve třech vyhráli 10:8 a řádně to oslavili v místní restauraci. Druhý den ve Zlíně proti nám nastoupila mladičká sestava soupeře, takže jsme vyhráli i v neděli.

Nakonec to byla docela sranda.

V téhle fázi kariéry mi tak nějak došlo, že tomu dávám víc než ostatní. Že se nechci zastavit. Běhěm sezóny jsem vyhrál krajský přebory mužů, což bylo tak nějak proti všem předpokladům. Tuším, že jsem porazil Šimonka, Součka, myslím že i Ondru Čopiána.

Většina z nich tenkrát hrála 1. ligu.

Poprvé jsem dostal za ping-pong něco zaplaceno. A docela dobře.

Jakub o angažmá v Chocni

Taky si mě pak všimli z Chocně, která právě hrála 1. ligu. To pro mě bylo něco. Že bych si zahrál takovou soutěž, mě nikdy ani nenapadlo. A oni mně nabídli místo v sestavě.

V Chocni jsem nakoukl do úplně jiného ping-pongového světa. Poprvé jsem dostal za ping-pong něco zaplaceno. A docela dobře. Byl jsem tam jako pátý hráč první ligy s tím, že budu hrát i třetí, kde budu jednička. Hráli jsme to ve velké hale, kde to probíhalo zároveň, takže já jsem často odehrál první zápas ve třetí a pak jsem běžel hrát první. Prožil jsem si krásné zápasy proti takovým jménům, co bych nikdy neřekl, že si s nimi vůbec zahraju.

Pamatuju si, že jsme sezónu zahajovali na Sokole. Nějak jsem se dostal rovnou do sestavy a první tři zápasy vyhrál 3:0, takže jsem měl skóre na sety 9:0 a byl jsem v tu chvíli první hráč soutěže. Kluci si z toho dělali srandu, že první zápas, co jsem se dostal do téhle soutěže, tak jsem hned první v úspěšnosti. Takže to vytiskli a dlouho to u nás viselo na nástěnce. Pak jsem samozřejmě začal prohrávat, ale na té nástěnce to zůstalo.

V Chocni byla taky perfektní parta.

Po druhé sezóně jsem se v Chocni neměl vejít na základ první ligy a dostal jsem zajímavou nabídku od Davida Marka, kterého znám spoustu let. Jezdil jsem k němu jako malej na soustředění. Oslovil mě, abych šel do Borové, kde čerstvě postoupili do druhé ligy a měli jasnej cíl – postup.

Vyhráli jsme tenkrát všechny zápasy v soutěži. Bylo to opravdu pěkný, bavili jsme se tím. Já měl asi 70 % v úspěšnosti. David Marek měl snad jen jednu prohru za sezónu a finále jsme hráli proti Hostinnému. Jestli byl někdo v Sokolovně v Borové, tak ví, že je to maličká hernička. Na to finále se tam narvalo asi 200 lidí. Stáli kolem stolů, byla to úplně neuvěřitelná atmosféra. V základní části jsme s nima hráli jednou 9:9, ale to finále nám vyšlo parádně. Vyhráli jsme 9:4 a 9:1 a byla to fakt euforie. Tam se lidi na té malé vesnici úplně zbláznili. Taky jsme pak dlouho slavili.

Jeden z největších zážitku v ping-pongu vůbec byl, že jsem si tenkrát mohl zahrát čtyřhru proti dvojici Panský – Orlowski. Hodnotím to jako jeden ze svých vrcholů, zahrát si s takovejma legendama. A nikdy by mě nenapadlo, že si zahraju třeba s Tondou Gavlasem. Na mistráku!  Vybavuju si, že jsem s ním začal a asi šest servisů jsem mu nepřijmul.

Jakub o svých největších zážitcích

Další rok jsem pomýšlel na to, že budu hrát v základu, ale majitel přivedl další dva hodně silné hráče a tak nějak jsme se točili. Ale i tak jsem si v první lize zase zahrál skvělý zápasy. Tenkrát ta soutěž začala hodně posilovat. Nikdy by mě nenapadlo, že si zahraju třeba s Tondou Gavlasem. Na mistráku!  Vybavuju si, že jsem s ním začal a asi šest servisů jsem mu nepřijmul.

A jeden z největších zážitku v ping-pongu vůbec byl, že jsem si tenkrát mohl zahrát čtyřhru proti dvojici Panský – Orlowski. Byl se na mě tenkrát podívat i táta. To jsem byl opravdu šťastnej a nikdy by mě to ani ve snu nenapadlo. Každopádně jsme tenkrát dostali hroznej nářez, ale byl to pro mě zážitek. Je to zhruba 6 let zpátky a oni pořád patřili mezi špičku v první lize. Hodnotím to jako jeden ze svých vrcholů, zahrát si s takovejma legendama. Když se člověk trochu zajímá o historii našeho stolního tenisu, tak určitě chápe, jak moc to pro mě znamenalo.

Ten rok v Borové jsem hrál půl na půl první ligu a divizi, kterou jsme vyhráli. Já dostal nabídku, že souběžně s plánovaným přestupem, si tu 3. ligu můžu vzít s sebou, protože v tu dobu už jsem cítil, že se chci vrátit do Pardubic, kde jsem se chtěl začít víc věnovat i trénování dětí. A tak jsme udělali převod 3. ligy tam. Tesla tak měla po deseti letech ligovou soutěž. To už je přítomnost, strávil jsem tam poslední čtyři roky.

V podstatě od 18 let jsem se mládeži věnoval v každém klubu, kde jsem zrovna hrál.

Jakub o trénování mládeže

Kdo mě zná, tak ví, že neumím dělat věci napůl, takže jsem se tam postupně vrhnul do všeho. Začal jsem také trénovat děti. V jednu chvíli jsem tam byl každej den a o víkendu s nimi jezdil na turnaje nebo měl svůj zápas.

Nebylo to ale poprvé, co jsem trénoval děti. V podstatě od 18 let jsem se mládeži věnoval v každém klubu, kde jsem zrovna hrál. Když jsem byl třeba v Chocni, tak jsem jezdil na tréninky dřív a trénoval tam Dominika Bělohlávka. Od 20 let jsem pořádal soustředění. Když jsem hrál v Borové, tak jsem tam vždycky jezdil už v pátek, pak přes víkend trénoval jejich děti. Vždycky jsem v každém klubu na tomhle nějak spolupracoval i později, když jsem bydlel dva roky v Praze, tak jsem individuální tréninky pořádal.

Když jsem se vrátil do Pardubic, tak jsem to začal dělat všechno sám. Pár lidí mi během toho pomáhalo, ale především bylo potřeba tomu dát nějaký řád. Tam to v té chvíli vůbec nefungovalo. Postupem času jsem měl asi 20 dětí. Byl to obrovskej zápřah. Byl jsem v tom úplně uvařenej. Zároveň jsme hráli 3. ligu, ve které jsem byl tři roky za sebou nejlepší hráč. Dvakrát jsme se v pohodě zachránili a loňskou sezónu z toho úplně náhodou vyplynulo, že dvě kola před koncem jsme byli druzí a že si zkusíme zahrát finále proti Holicím, se kterejma jsme dostali v první polovině 10:2. Vypadalo to, že nemáme šanci, ale chtěli jsme to zkusit. Poslední kolo doma jsme s nimi hráli 9:9 a já říkal klukům, že je vlastně můžeme porazit, když play-off je jenom do devíti bodů.

Před tím si všichni mysleli, že máme šanci tak 10 %. My tam přijeli na první zápas a prohráli jsme 9:3, když jsem jen já vyhrál všechno. Nikdo tomu už nevěřil, ale já klukům furt tvrdil, že se to nějak musí zlomit, že to tak jasný není.

Doma jsme je porazili 9:8 v atmosféře, jakou Teslu nepamatuje a já jsem už věděl, že mají velký strach. Troufám si tvrdit, že se báli hlavně mě, protože já jsem to v té sezóně s nimi měl asi 16:0. Po domácí výhře následoval hned druhý den rozhodující mač u nich.

No a my tam vyhráli 9:5, takže jsme postoupili do 2. ligy.

Bylo jasný, že 2. ligu v téhle sestavě neudržíme. Kluci o mně vědí, že tam, kde jsem, tak tým dokážu zbláznit. A říkal jsem jim, že ta soutěž není až tak strašná. A dopadlo to tak, že jsme byli po půlce třetí a než se soutěž ukončila, tak jsme skončili na čtvrtém místě.

Pak třeba přijdou domů a jsou nadšený až tak, že rodiče píšou nebo volají a ptají se, co se dělo na tréninku, protože dítě přišlo domů úplně šťastný a že ho to bavilo. Tak to je pro mě to, čeho by trenér měl dosáhnout.

Jakub o tom co je pro něj trenérský úspěch

Ale víc než na svou hráčskou kariéru se teď soustředím na tu trenérskou. Mám za to, že jsem si už dokázal jako hráč všechno, co jsem mohl a práce s dětmi mě naplňuje. Dnes už věřím, že ji dělám dobře. Sám jsem žádného trenéra neměl a za všechno, co jsem se naučil, vděčím jen svojí pracovitosti a taťkovi s mamkou. Za to, co mi do života dali a jak mě podporovali.

Každého trenéra potěší nějaký úspěch. Medaile, diplom. Pro mě je ale nejvíc, když vidím, že děti to baví. Já neznám pocit, když je člověk profesionální trenér a živí se tím. Když je to ale nějakej tvůj poloviční job, nějakej doplněk, tak to prostě děláš kvůli tomu, že to máš rád. Protože ten čas, který tomu věnuješ, se nedá nikdy vyčíslit penězi. Zažil jsem spoustu dětí, který vyrostou a vzpomínají na soustředění, nebo na to, že se o ně někdo na turnajích staral. Pak třeba přijdou domů a jsou nadšený až tak, že rodiče píšou nebo volají a ptají se, co se dělo na tréninku, protože dítě přišlo domů úplně šťastný a že ho to bavilo. Tak to je pro mě to, čeho by trenér měl dosáhnout. Aby v tom dítěti navodil správnej přístup a lásku ke sportu.

Protože z toho všechno vychází.

Proto taky nemám rád kategorii nejmladšího žactva. Nevím, proč by děti v šesti letech měly jezdit po celostátních turnajích a hrát mezi sebou. Nepřijde mi to dobré. Nevím, proč by už v tuhle chvíli měly zažívat stres.

Jakub o systému výchovy mládeže v České republice

Mně hodně dal dlouhej trenérskej kurz na B licenci, kde byly přednášky spousty trenérů, které uznávám a stojej za nimi úspěchy. Třeba Karel Karásek z Ostravy. Zajímavý pohled má Tomáš Demek. Spoustu věcí z tréninku jsem si oblíbil od Luboše Pěnkavy z Vlašimi.

Kdysi jsem dostal takovou krásnou knížku od paní Uhrový. Napsal ji Slovák Demetrovič a je 30 let stará, ale jsou tam věci, ze kterých se dá stále čerpat. A hlavně pořád odkazujou na tu dobu, kdy jsme byli konkurenceschopní a kdy to fungovalo.Podle mě by do nějakých osmi let dítě nemělo mít tvrdou specializaci. Do té doby by mělo jít hlavně o všestrannost. Já jsem zažil spoustu dětí, které přišly v deseti letech, což není pozdě na to začít hrát. Ale člověk jim dá švihadlo a má strach, protože oni neudělají ani jeden přeskok, neudělají cval stranou, neudělají úplně základní věci. Do osmi možná i deseti let mají podle mě děti dělat jakékoliv pohybové aktivity. Perfektní příprava je atletika. Děcka se naučí padat, hýbat, prostě ovládat svoji motoriku. A to my jim na tom ping-pongu neumíme dát. My umíme specializaci na konkrétní sport, ale ta může přijít později.

My bychom jim to mohli dát i na ping-pongu, vždyť tréninky se dají přizpůsobit. Ale je těžké, opravdu těžké, obstát v celém tom systému, který je u nás postaven na výkon. My poměřujem děti už třeba od šesti let. Proto taky nemám rád kategorii nejmladšího žactva. Nevím, proč by děti v šesti letech měly jezdit po celostátních turnajích a hrát mezi sebou. Nepřijde mi to dobré. Nevím, proč by už v tuhle chvíli měly zažívat stres. Měly by se rozvíjet a hrát si. Ne že se budou specializovat k nějakému vrcholovému sportu.

Už jsem zažil i takové kluby, kde se řeklo, že se to bude dělat jinak. Spíše hrou a bez turnajů. A zatím bez výkonů. Ale ten systém tohle většinou sežere. Protože děcka přijdou na turnaje ve dvanácti, nemají žádné žebříčkové hodnoty a jsou třeba připravené to hrát, ale nemají zase žádné zkušenosti. Poprvé jsou ve velké hale. Mezi dětma, které jsou seběvědomé, protože už čtyři roky jezdí na turnaje. Kdyby systém fungoval tak, že umožňuje poměřování až třeba od dvanácti, tak je to super. Mně se líbí tahle myšlenka třeba v hokeji ve Švédsku. Tam je zakázaná taktika. Trenér u malých dětí je jen na to, aby střídal formace, ale není od toho, aby děti hrály nějakou pozici. Ta se utváří až potom. Dítě se prostě vyprofiluje do útočníka nebo obránce samo. A my tady řešíme v kategorii nejmladšího žactva, že pro ně budeme dělat mistrovství republiky. S tím nesouhlasím. I dítě, který začne v devíti, se to může krásně naučit. Já jsem jsem začal hrát na konci druhé třídy. Obrazně řečeno – když je v tréninkové skupině dítě ve věku 5-6 let, tak to, co ho naučíme za 2 roky, tak v 8 letech ho naučíme za 2 hodiny.

Ač my říkáme, že náš sport je týmovej, tak pořád jsou ty děti individuality. Hrají na turnajích i jinde za sebe. Přesto je ta parta důležitá. Když je v tréninkové skupině parta a může se jet na soustředění nebo něco dělat společně, tak je to super. Co víc může trenér chtít, něž že mu děti drží dohromady.

Já bych si hrozně přál, aby se u nás na DTJ vyplnilo naše společný přání. Abychom si mohli říct, že tady máme 15-20 dětí a že nás to všechny baví.

Dali jsme tady dohromady super partu lidí. Martin Koblížek, Martin Skákal, David Pozník, Lukáš Foff, Michal Mates, Ivoš Kolman a další. Myslím, že cítíme správně, že teď je to na nás mladších. Zázemí máme díky Michalovi a Ivošovi perfektní. A když to neuděláme my, tak to prostě nebude, což by byla hrozná škoda. Začínáme budovat něco, co může být opravdu velké a co za to stojí. Pro mě je tohle obrovská výzva.

Vždycky si vzpomenu, jak Luboš Pěnkava jednou prohlásil, že takovou morální povinností  ping-pongářů by mělo být, že k tomu našemu malému sportu, který může někdy vypadat, že vymírá, přivedeme aspoň jednoho svého potomka. A než se tak stane třeba u mě, ale i u dalších spoluhráčů, musíme jim to tady trochu připravit.

Jakub Merta, 31 let

vítěz 2. ligy mužů, akademický mistr České republiky ve čtyřhře, trenér mládeže